Příběh dvou milenců, kteří nedostali šanci na svoji lásku, zasazený do doby 2. světové války. Příběh lásky, odvahy, lidské síly a zrady, které si lidé procházeli dennodenně. Terezu Haškovou ze SOU a SOŠ SČMSD, Znojmo, s.r.o. vynesl na 3. místo! Diplom převzala v pondělí 4. listopadu 2024 v pražském Royal Cafe z rukou ředitele ústavu pro studium totalitního režimu Petra Hlaváčka.
Se svým dílem Já jsem Marie postoupila ze 103 děl mezi nejlepších 14 a umístila se na 3. místě. Tématem soutěže byla druhá světová válka, holocaust a rasismus. „Vyhlášení vítězů nultého ročníku literární soutěže ceny Waltera Sernera bylo opravdu slavnostní! Probíhalo v Royal Cafe na Vinohradské ulici v Praze, čekal na nás raut, vystoupení umělců a samotní porotci, kde zazněla známa jména spisovatelů jako například Bianca Bellová nebo Kateřina Tučková. Celým programem provázel ředitel ústavu pro studium totalitního režimu Petr Hlaváček. Je to pro mě opravdu neskutečný úspěch, ale hlavně motivace pro psaní dalších příběhů. Další krůček ke splnění mého snu stát se spisovatelkou,“ prozradila Tereza Hašková, žákyně CR2.A.
Já jsem Marie. Březen 1944. „Schnell, schnell! Vypadněte z toho vlaku! Okamžitě!“ Řev vojáků a štěkot rozzuřených vlčáku se rozpínal kilometry daleko společně s neuvěřitelně štiplavým smradem. Nikdo z nevinných lidí, nemělo ani tušení, že je to jejich poslední svobodné nadechnutí, jejich poslední polibek se svojí ženou, poslední pohled na svoje děti. Jenom Helena, osmnáctiletá československá židovka hluboko ve svých myšlenkách tušila, že dvoudenní cesta bez jídla, čisté vody a spánku mezi umírajícími lidmi není to nejhorší, co ji čeká na místě, které bylo ztělesněním zla. Jako prvního z transportu násilím vytáhli starého pána, kterého před očima jeho malých vnoučat zbili obuškem, jejich uspokojení při násilí v Heleně zbudilo vztek, s kterým nedokázala nic dělat, jen stát a se slzami v očích přihlížet, jak se nemohoucí člověk svíjí bolestí v kaluži své vlastní krve. Sužoval ji strach, nevěděla, jak má ochránit své sestry, svou maminku. Než se ale stihla vzpamatovat, jejího otce už odváděli k ostatním mužům. Helena se k němu rozeběhla, ale místo objetí od svého milovaného otce, dostala ránu do břicha. „Židovská špíno“. Ozvalo se od jednoho esesáka… Zpověď, kterou napsala, našli při osvobození tábora schovanou v jednom z baráků v Osvětimi. Dnes zápis slouží jako důkaz osvětimských hrůz a bezcitnosti nacistických vojáků. Celý příběh, i s konečnou promluvou, je moje autorské dílo. Použití některých skutečných jmen dané doby, má přispět k autentičnosti a lepšího vžití do příběhu Heleny a Marie. Tímto příběhem jsem chtěla poukázat na krutost a těžkost doby druhé světové války, ale také na příběh lásky, odvahy, lidské síly a zrady, které si lidé procházeli dennodenně. Děkuji.
Tolik z úvodu i závěru povídky. Celý příběh si můžete přečíst na webu školy. Děkujeme Tereze Haškové za skvělou reprezentaci, blahopřejeme a přejeme, ať se její sen naplní…
Mgr. Ludmila Karpíšková
